Čtvrtek 26. dubna 2001

předcházející

Autenticita versus Potěmkin

Zdeněk Lukeš

Upřímně řečeno, snahy po obnově dávno zřícených staveb vyvolávají rozpaky. Je jasné, že prakticky by neměl být problém obnovit antický chrám v původní podobě, aby pak vypadal jako nový.

Docela chápu Poláky, že si v padesátých letech znovu vybudovali část vybombardovaného centra Varšavy, i když jde - až na pár výjimek - jen o přibližné repliky původní architektury. Takto nedávno povstal z mrtvých i objekt Semperovy neorenesanční Opery v Drážďanech, který byl rovněž za poslední války prakticky srovnán se zemí.

Repliky máme konečně i u nás. U některých novostaveb v oblasti pražské asanace vycházeli na počátku minulého století architekti z předloh původních domů, pravda, pracovali s nimi velmi volně.

V padesátých letech profesor Fragner prakticky znovu postavil Betlémskou kapli, z níž zbyly jen trosky několika zdí.

Na libereckém náměstí vedle radnice byly postaveny v osmdesátých letech kopie historických domů, které vzaly za své po výbuchu cisterny sovětské okupační armády v roce 1968.

A po roce 1990 byla z iniciativy několika brněnských architektů znovu postavena volná kopie funkcionalistické Zemanovy kavárny architekta Bohuslava Fuchse. Ta původní byla zbořena v šedesátých letech.

Odpůrci obnovy zaniklých staveb ale zdůrazňují, že nejde o autentickou památku, ale její - více nebo méně - kvalitní napodobeninu a ta se často dostává do zcela jiných souvislostí, než ve kterých se nacházelo původní dílo.

Chybí samozřejmě autentický detail, který je u každé stavby podstatný. Domyslíme-li věc do extrému, mohli bychom jednou stavět kulisy antických nebo středověkých měst, kde by nás napadlo. Vznikaly by tak ale falešné potěmkiniády nebo disneylandy.

Obhájci replik zase poukazují na to, že obnovené stavby nesou i další významy - tak, jako u některých staveb, zničených za války: viz to varšavské centrum. Proto chtějí obnovit třeba mariánský sloup na Staroměstském náměstí nebo třeba Kotěrův pavilon Mánesa v Kinského sadech v Praze.

Nejsem příznivcem napodobenin, ale přiznávám, že v ojedinělých případech nejsem proti. V Barceloně kdysi Španělé s gustem zlikvidovali avantgardní výstavní pavilon Německa od Ludwiga Miese van der Rohe, před pár lety s velkou slávou postavili jeho repliku a ta je dnes jednou z hlavních atrakcí katalánské metropole. Stavba z roku 1929 byla kdysi perfektně zdokumentována a nebyl problém vytvořit přesné kopie všech prvků.

Nikdo však tuto stavbu nevydává za originál a to je podstatné. Je prostě třeba znát míru. Vztyčit pár sloupů rozbořeného chrámu může mít smysl: uděláme si alespoň představu o měřítku a proporcích. Lepit z úlomků a nových prvků celou stavbu by však byl jistě omyl.

A pokud je výjimečně obnovována památka, z níž už nezůstalo nic nebo téměř nic, pak by měla být jasně označena jako replika. Jinak bychom skutečně stavěli Potěmkinovy vesnice.