Středa 25. dubna 2001

předcházející

Jako fejeton

Ladislav Verecký

Doma jsme měli poměrně málo knih, a jen menší díl byl určen dětem. Přesto jsem si jako malý čtenář přišel na své.

Myslím teď například na knihu Nikolaje Pečorského Dobrodružství v tajze.Předpokládám, že vážení posluchači stanice tak vznešené, jako je BBC, budou mít tendenci uvedené dílo poněkud podceňovat. Mně však dalo hodně.

Z příběhu moskevského chlapce, který byl nucen strávit rok u dědečka v sibiřské divočině, jsem se například dověděl, že mléko se nezkazí, je-li uloženo v misce z limbového dřeva. Že i v tajze funguje pionýrská organizace a konají se tam schůze. A v ovčím kožichu je při práci takové vedro, že si ho člověk musí rozepnout, i když je venku pětadvacet stupňů mrazu.

Mimo jiné jsem se tam dočetl pozoruhodnou věc: Sibiřané v řeči nadužívají spojku jako. Ne že by jejím prostřednictvím chtěli cokoliv k čemukoliv přirovnávat nebo něco zpochybňovat. Strkají ji do svých promluv jen tak - zbůhdarma. Pojď, půjdem jako do lesa nadělat jako dříví. Tak poznáš Sibiřana od Moskvana.

Přiznávám, že během puberty jsem na Dobrodružství v tajze zapomněl a v produktivním věku jsem po té knize ani nevzdechl. Až jednou: seděl jsem na skupinové psychoterapii v pavilonu devatenáct a naslouchal řečím spolupacientů.

"A co v tom jako bylo, Karin?"
"Taková jako lítost jako."

Tu se mi dostavil velice silný pocit, nazývaný v odborné literatuře deja vu. Octl jsem se na Sibiři. Bohnice leží v Tajze. Namítnete možná, že ráz promluv, které jsem musel vyslechnout, byl dán do značné míry charakterem zařízení, kde byly pronášeny. Kdepak.

Když jsem z ústavu vyšel, zjistil jsem, že jako Sibiřané už mluví všichni Češi. Kdy k této prudké siberizaci češtiny došlo, vím. Na samém konci sedmdesátých let, v době, kdy přišlo do módy i sloveso vytočit. Tím mě ale jako strašně vytočila, víš?

Před tím, dejme tomu v šedesátých letech, se slovo jako používalo striktně funkčně. Proč ale k siberizaci došlo, netuším. Možná už nějaký sociolingvista vyrukoval s teorií, že přemnožení spojky jako bylo výrazem latentní nejistoty a nedostatku autentického životního pocitu u lidí v totalitě.

Ale od té doby tu máme už dvanáct let jiný jako režim, ale jako z řeči nezmizelo, třebaže místo To mě vytočilo se už dávno říká To jsem nevydejchal.

"Byls tam, nebo ne?" ptám se kolegy.
"Jako jo." "Tak počkej. Jo, nebo jenom jako?" zeptal bych se, ale nechci vypadat jako hňup. A tak to radši vydejchám, skousnu a rozchodím...

Ještě že popsaná praxe mluvené češtiny nemá tendenci pronikat do poezie, kde by mohla způsobit smrt metafor. Jak by se vám líbilo třeba následující čtyřverší?

Krásná jako kvítka na modranském jako džbánku je ta země, která jako vlastí je ti, krásná jako jako kvítka na modranském jako džbánku, sladká jako střída jako dalamánku...