Pátek 20. dubna 2001

předcházející

Relativita soudního času

Petruška Šustrová

Zamlada jsem bývala velkou ctitelkou Alberta Einsteina. Doba tomu byla nakloněna, vlastně to možná i vyvolala, vědu a vědce jsme jako středoškoláci uctívali skoro všichni, a teorie relativity byla pochopitelně uctívána v nejvyšším stupni, podobně ostatně, jako její tvůrce. Mluvit o relativitě bylo tenkrát v šedesátých letech náramně módní, člověk se hned povznesl o společenský stupínek výš.

Ani už nevím, zda jsem někdy tu teorii relativity pořádně prostudovala a pochopila, dost o tom pochybuji. Mé životní zaměření a pozdně nabytá novinářská profese toho s fyzikou moc společného nemají, a tak jsem s relativitou přicházela do styku jen sporadicky a v docela jiných než fyzikálních souvislostech.

Naposledy mi pojem "relativita času" vytanul na mysli tak nutkavě, až mi připomněl někdejší mládí, když jsem se ve středu 19. dubna probírala zprávami České tiskové kanceláře. Do očí mě uhodil titulek: Bělehradský soud zveřejnil zatykače na západní vůdce.

Napoprvé jsem nevěřila vlastním očím, a tak jsem si to přečetla pro jistotu ještě jednou, ale stálo tam pořád totéž. Soud v Bělehradě odsoudil loni v září patnáct nejvyšších představitelů Západu, od Billa Clintona přes Javiera Solanu až po Joschku Fischera ke dvaceti letům vězení.

Byl to pochopitelně propagandistický proces a nezdá se mi moc pravděpodobné, že by tehdy byli aspoň sami soudcové věřili, že se jim někdy podaří dostat své odsouzené za mříže. Muselo jim přece být jasné přinejmenším to, že armády států Severoatlantické aliance nikdy nedopustí, aby byli zatčeni jejich prezidenti či ministři.

Soudní fraška, inscenovaná nepochybně podle scénáře a v režii Slobodana Miloševiče, měla prostě jen posloužit jako další orwellovská desetiminutovka nenávisti. Pak však Srbové vyšli do ulic a Miloševič prohrál.

Jenže - a tady se právě vynořuje ona zmíněná relavitita času - čas soudní běží jinak než čas reálného dění. A tak bělehradský soud pokračuje v procedurálních krocích a vydal na ty, jež odsoudil, zatykač. Co na tom, že smyslem zářijového verdiktu nebylo odsouzené uvěznit? Co na tom, že šlo o rozsudek předstíraný, který nikdy nemohl být vynucen?*

Soudní řízení je vysoce formalizovaný proces, který má svoje vlastní pravidla, své vlastní lhůty a neřídí se logikou politiky. Totiž - neměl by se řídit. Politika do něj může zasáhnout jen a jen rušivě. Středeční bělehradský zatykač to potvrzuje nad slunce jasněji.

Kdyby totiž Miloševičova moc dosud trvala, byl by to opravdu logický krok a všichni, kdo byli k diktátorovi loajální, by se museli tvářit, že je vše v pořádku. Miloševič však padl, konstrukce bělehradského soudu se zhroutila a středeční vydání zatykače působí jako žalostná fraška.

Jako když v divadle hoří, diváci, herci i personál jsou dávno pryč, ale šílený milovník na jevišti vytrvale dokončuje svůj part...