Středa 21. března 2001

předcházející

Horor se známým koncem

Ivan Klíma

Už šestý rok vysílá druhý program České televize reprízy padesát let starých filmových týdeníků. Je to při vší příšernosti jejich obsahů skvělá lekce z historie.
Výročí Lenina. Velké moskevské divadlo plné vrahů, příslušníků tajné policie, stranických bosů, soudruhů a tleskačů. Pod obrovským portrétem fanatického revolucionáře, který zničil ducha Ruska a jeho lid vydal do rukou zabíječům, se scházejí za frenetického potlesku jeho hrdí dědicové.

Rozeznávám kulatou lebku soudruha Chruščeva. Vpředu trůní masový vrah Berija, - za několik let ho dá soudruh Chruščov popravit. Hledám tvář muže, jenž překonal počtem svých obětí i Hitlera. Ano, otec pracujících sám veliký génius Stalin tu stojí při své pověstné skromností v pozadí. Zbývají mu dva roky života. Jeho soudruzi ho nechají po řadu hodin ležet v bezvědomí na zemi bez lékařské pomoci.

Na plátně soudruh Pospělov proklíná americký imperialismus a věstí mu zkázu. Potlesky. Věstí také vítězství velkých idejí socialismu. Potlesky, potlesky. Horor pro všechny, kteří tehdy ještě neznali jeho konec.

Další šot. Zasedá ústřední výbor českých komunistů. Ve Vladislavském sále, kde jinde. Přijíždějí auta se soudruhy. Soudruzi vcházejí do sálu. Potlesky. Sám veliký otec českého pracujícího lidu a první hospodář Klement Gottwald. Zbývají mu dva roky života, bude jako vzorný nohsled spěšně následovat do pekel svého pána a velitele Stalina.

Teď mluví o zločinném imperialismu a budoucnosti socialismu. Potlesky. První hospodář si nacpává svoji pověstnou lulku a s úsměvem hovoří se soudruhem po svém boku. Víme přece, že je nepřítelem imperialistů, ale věrným přítelem všech pracujících.

Pak vystupuje generální tajemník strany Rudolf Slánský. Frenetické potlesky. Mluví o budoucnosti družstevního rolnictva. Potlesky. Jejich působivosti má napomoci zrychlení filmu. Soudruhu Slánskému nezbývají ani dva roky života. Soudruh Gottwald ho dá popravit jako zrádce, špiona a imperialistického agenta.

Titíž tleskači budou psát děkovné dopisy straně za to, že je zbavila morové hlízy zrady. Ale o tom až za ty dva necelé roky. Zatím jen šot o údernících, naaranžované úsměvy statistů, které na okamžik pustili na scénu. Fráze jako slovní doprovod obrazovým frázím ztrácejí něco málo ze své úděsnosti, protože už zaznívají z hrobu.

Když člověk přihlíží tomuhle teátru, této maškarádě přízraků, zdá se mu už neuvěřitelné, že jsme v tomhle žili po dobu dvou generací. A ještě neuvěřitelnější, že každý sedmý volič naší země volí ty, kdo se hlásí k dědictví tohoto přízračného hororu.