Pátek 9. března 2001

předcházející

O spravedlnosti

Karel Hvížďala

Obecně existují dva výklady spravedlnosti. Jeden chápe spravedlnost jako "rovnost občanů". Tedy nerovnost je vždy nespravedlivá bez ohledu na to, jak byl majetek získán. Stát proto hledá nástroje jak vytvořit přibližnou majetkovou rovnost. Tento model můžeme nazvat socialistický.

Druhý výklad vychází z toho, že každý občan má určité zákonné oprávnění k jednání. Jestliže jeho konání má úspěch a on zbohatne, má právo na svůj majetek, protože ho nezískal v rozporu s žádným platným zákonem. Tento přístup nazýváme liberální.

Tradiční český problém je, že jsme se nikdy zcela jasně a zřetelně nevyslovili ani pro jeden výklad spravedlnosti. Celé minulé století jsme lavírovali mezi oběma výklady podle momentálních tlaků, které ve společnosti převládaly.

Připomeňme si: Československá národní demokracie, jako první pravicová strana, sice měla v roce 1918 ve svém programu nedotknutelnost soukromého majetku, ale tuto zásadu neuhájila proti sociální demokracii a hned 16. dubna 1919 souhlasila se záborovým zákonem, který stanovil hranici pozemkové držby, jak se tenkrát říkalo, u orné půdy do 150 hektarů a 250 hektarů u ostatní půdy. Zábory byly provedeny bez finanční náhrady.

Zákon prošel, protože v parlamentu byl vnímán jako pomsta za Bílou horu. Vyvlastnění se totiž týkalo hlavně habsburského rodu, Schwarzenberků, šlechty vůbec a latifundií katolické církve.

Československá pozemková reforma byla okamžitě vystavena tvrdé mezinárodní kritice a na mladou republiku byla podána řada žalob u mezinárodního soudu v Haagu, které jsme prohráli. Starým vlastníkům bylo vráceno 1 831 000 hektarů půdy, to jest 45 procent.

I tenkrát byl zábor půdy velice kritizován pro nedůslednost a doprovázely ho korupční a politické skandály. Nahlédneme-li podobným rastrem na události minulých týdnů, zahlédneme nepřehlédnutelné paralely.

Ačkoliv člověk nemusel mít právní vzdělání, bylo od roku 1999, kdy se Vladimír Železný zmocnil Novy, jasné, že své americké partnery přelstil. Kvůli tomu naši politici nemuseli čekat až na výrok Mezinárodního arbitrážního soudu v Amsterodamu a mohli dát Vladimíru Železnému dávno jasně najevo, že v České republice je soukromý majetek nedotknutelný a smlouvy zásadně platí.

Opak ale byl pravdou: naši čelní politici místo, aby se od osoby Železného zřetelně před domácí i světovou veřejností distancovali, začali se s ním scházet a tiše fandili lišackému českému Honzovi, který přelstil amerického boháče. Podobné chování člověka nepřekvapuje, pokud ho předvádějí sociální demokraté, neboť ti si spravedlnost vysvětlují jako rovnost.

Špatná zpráva pro tuto zemi je, že od podobného chování se nedistancovala ODS jako strana, která o sobě tvrdí, že je pravicová. Vlastně opakuje chybu národní demokracie. Emoce, závist a msta v Čechách mají větší váhu než tradice a právo.