Pátek 2. března 2001

předcházející

Svoboda tisku

Petruška Šustrová

Zpráva, že byl ředitel Bulharského národního rozhlasu v neděli hospitalizován, ale že jeho stav je stabilizovaný, mne, přiznám se, přiměla k pousmání. Zřejmě totiž východní Evropou obchází nemoc, která postihuje ředitele médií, proti nimž se bouří zaměstnanci.

Bulharští rozhlasoví pracovníci už nějakou dobu protestují, nyní drží hladovku a požadují odchod právě onoho ředitele, který byl převezen do nemocnice.

Maďarští televizní zaměstnanci stávkují na protest proti krizi ve veřejnoprávní televizi.

V Polsku se skupina poslanců pokouší prosadit novelu zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, která by veřejnoprávní média vymanila z vlivu politických stran. Vánoční televizní válku, která proběhla v naší zemi, snad nemusím připomínat, jistě si ji všichni ještě dobře pamatujeme.

Co se to na přelomu tisíciletí stalo, že mají novináři tolika postkomunistických zemí najednou obavy o svobodu slova?

Myslím, že je to všude podobné, což ostatně potvrzuje mou dávnou teorii, že vlády ani společnosti postkomunistických zemí nemají příliš široké mantinely, neboť problémy transformace jsou si podobné jak vejce vejci. Soudím, že novináři v postkomunistických zemích vystřízlivěli ze snahy ovlivňovat politické dění a dopracovali se ke snaze plnit běžnou úlohu tisku.

Vzpomínám si na besedu někdy v roce 1993, kdy nás, novináře z několika postkomunistických zemí, přesvědčoval předseda velké mezinárodní novinářské organizace Ronald Koven, že sdělovací prostředky nemají nikomu fandit, že mají zastávat neutrální stanoviska, kritické ke každému.

Ale to přece nejde, namítali jsme svorně. Jsme v jiné situaci než vyspělý demokratický svět, cítíme jako svou občanskou povinnost pomáhat transformaci a bránit návratu komunistů k moci!

Ne, namítal pan Koven, vaší poviností je odrážet a komentovat realitu. Budete-li stát na některé straně, nijak tím veřejnosti nepomáháte a děláte vlastně totéž, co dělala propaganda bývalého režimu.

Samozřejmě jsme tehdy bouřlivě nesouhlasili, neuměli jsme ještě své občanské angažmá oddělit od profese. Na českém tisku z té doby je tato nezralost velmi dobře vidět.

Dnes se však už nepíše rok 1993 a novináři v postkomunistických zemích zmíněný rozdíl chápou docela dobře. Jak je vidět, k řádnému fungování sdělovacích prostředků to zatím nestačí. Nejen pro to, že porozumět vlastní úloze ještě nezaručí potřebnou profesionalitu.

Je totiž také potřeba, aby postavení a roli médií ve svobodné společnosti pochopili a přijali i politikové. A ti se ještě pořád pokoušejí naklonit novináře na svou stranu a přimět je, aby sloužili právě jejich stranám a myšlenkám.

Taková snaha samosebou není postkomunistickou zvláštností, vyvíjejí ji i politici ve vyspělém světě, jen opatrněji a kultivovaněji. A je na novinářích, aby si patřičnou kultivovanost a opatrnost vynutili. Trvalo jim víc než deset let, než to pochopili a začali jednat.