Čtvrtek 1. března 2001

předcházející

Návrat do Evropy

Tomáš Halík

České země byly na starých alegorických mapách, na nichž Evropa byla znázorněna jako žena s želem a královskou korunou, zpodobeny jako srdce celého kontinentu.

Během komunistické vlády koloval po Čechách vtip: Leonid Brežněv by si zasloužil Nobelovu cenu v oboru chirurgie. Podařilo se mu transplantovat srdce Evropy do zažívacího traktu Sovětského Svazu!

Jedním z hesel „sametové revoluce" v listopadu 1989 bylo: Zpět do Evropy! Jistě tím bylo míněno něco více než jen zájem o členství v EU. Troufám si, že představy většiny Čechoslováků EU byly ještě v r. 89 velmi mlhavé.

Vymanit svou zemi ze železného sevření "socialistického tábora" pod hegemonií Ruska znamenalo pro Čechy především vrátit ji ke kořenům, z nichž vyrostla jejich kultura na "Západ."

"Západ" byl symbolem politické svobody a ovšem také - a pro mnohé především - symbolem blahobytu a příjemného životního stylu. "Zpět do Evropy" znamenalo tedy v prvním plánu znovunavázání kulturní kontinuity a zároveň místo u bohatě prostřeného stolu Západu, místo, o němž naprostá většina obyvatel zemí pod komunistickou nadvládou soudila, že jim jaksi samozřejmě náleží historickým právem.

Copak "svobodná a jednotná Evropa" nebyla odedávna deklarovaný cíl Západu i politického disentu? Kdo by myslel na obtíže a náklady, spojené se stěhováním a stavebními úpravami v "společném domě Evropa", když se tento sen po pádu sovětské říše stal reálnou možností?

Myšlenka, že "re-europeizace" znamená nákladný a zdlouhavý proces, že do společného večeřadla Evropy není možné vstoupit „bez svatebního oděvu" vyvolala v Čechách určité rozčarování. Brzy se ukázalo, že náklady na rozšíření EU neponesou jen bohaté země Západu, ale i po zdevastovaných postkomunistických zemích bude požadováno nemalé věno a ochota k mnoha sebeomezením.

Podpora vstupu do EU v České republice úzce souvisí s věkem a vzděláním. Starší generace a lidé s nízkou kvalifikací si uvědomují, že vstup do EU jim bezprostředně přinese spíše problémy než výhody - z evropské integrace budou profitovat především lidé mladší a vzdělaní nebo ochotní se vzdělávat a nést rizika, spojená s možností naplnit vlastní životní aspirace.

Ve starší generaci podporují vstup do EU především ti, kteří nemyslí převážně na sebe, ale na dobro svých dětí a vnuků. Komunismus však odnaučil mnoho lidí uvažovat o ekonomických a politických záležitostech v dlouhodobější perspektivě.

Další mocná skupina odpůrců evropské integrace se rekrutuje z těch, kterým velice vyhovuje "právní šero", vládnoucí v řadě postkomunistických zemí. Zejména nepoctiví velkopodnikatelé nemají naprosto zájem na tom, aby v zemi platily evropské právní normy a na jejich dodržování dohlížela mezinárodní supervize.

Obávám se, že politici, hlásající "euroskepticismus" a "hájení domácích zájmů před terorem bruselských byrokratů" hájí spíše zájmy právě těchto ekonomických subjektů. Během "české cesty transformace" důraz na ekonomii poněkud zastínil neekonomické prvky společenské transformace, které jsou nutným předpokladem demokratické kultury.

K "biosféře demokracie" nutně patří právní kultura a styl politické komunikace. Podle mého názoru je klíčovou otázkou "re-europeizace" hodnotová orientace obyvatel, etická úroveň společnosti. Nemám teď na mysli pouze etickou úroveň jednotlivců, ale "sdílené hodnoty", určité morální klima, nepsaná, avšak široce respektovaná pravidla chování.

Právě proto, že do nového tisíciletí Evropa vchází značně zastíněna ekonomickou dynamikou Ameriky a Asie, nesmí podceňovat svůj nezastupitelný kulturní a duchovní přínos pro rodící se globální civilizaci, a právě pro tento úkol hledat zdroje ve všech prostorách rekonstruujícího se evropského domu - vyžadovat i po kandidátských zemích, aby rozvíjeli jak svou ekonomiku, tak svou duchovní kulturu.

Je jistě náležité, že existují věcná kriteria pro rozšíření EU, jejichž plnění je možné poměrně dobře empiricky ověřit. Morálku společnosti a duchovní kulturu nelze kvantifikovat a lze na ni usuzovat jen nepřímo, neboť se promítá do mnoha oblastí života společnosti, včetně práva, politiky a ekonomiky.

Přesto by diplomaticko-politická jednání o budování velké Evropy neměla být oddělena neprodyšnou zdí od míst, kde filozofové, teologové, sociologové a historici uvažují o Evropě jako společenství hodnot. Politicko-ekonomická a kulturně-morální dimenze Evropy spolu úzce souvisejí.