Středa 28. února 2001

předcházející

Popelec

Miloš Rejchrt

"Prach jsi a v prach se navrátíš", zaznívá dnes v těch církvích, které praktikují tzv. popelec. Nezůstane jen u slov, kněz při tomto rituálu viditelně poznamená účastníky bohoslužby znamením kříže. Chvíli zůstanou čela věřících poněkud umouněná, neboť ponesou stopy černošedého popela.

Rok před tím, na květnou neděli, se světí zelené ratolesti, v našich zeměpisných šířkách kočičky, část se ale spálí a tento zbytek loňské slávy chvíli ponesou účastníci popelce na čele jako připomínku lidské smrtelnosti.

"Prach jsi a v prach se navrátíš," připomíná rytmus církevního roku právě teď, kdy jaro vypukne co nevidět. Nejsme pouhou součástí přírodního cyklu, my v něčem jdeme přírodě napříč. Když příroda usíná, vstupujeme do nadějného adventu, když se příroda probouzí, znamenáme svá čela popelem, bereme na vědomí svou pomíjivosti.

Koloběh ročních období nepřestane, pokud svět bude světem, a to bude asi ještě dlouho, a to bude jenže my tu jsme tu jen na chvíli, těch zastavení jara si užijeme jen pár desítek.

"V potu tváři své chléb svůj jísti budeš, dokavadž se nenavrátíš do země, z níž jsi vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš."

Tato slova jako první uslyšel Adam, když ho Hospodin i s Evou vyháněl z ráje. Bude tedy k životu Adamova pokolení patřit nejen smrtelnost, ale i námaha, únava, nenaplněnost, starost, podrobenost nutnostem. My, potomstvo Adamovo, už nikdy nebudeme žít v ráji. Počítejme s tím.

Vyhnáni z ráje, nemáme žádný nárok na štěstí, stálé zdraví a věčný život. To jen ty dokonalé postavy v reklamních šotech žijí ve virtuálním ráji, zázračné jogurty jim dodávají nekonečný elán a snad až nesmrtelnost.

My na rozdíl od nich jsme prach a v prach se navrátíme, ať jíme cokoli. Dokonce počítáme s tím, že i k žtu patří postní období, právě popeleční středou začínající. Žádné "nevaž se odvaž se", ale "uskrovni se", odřekni se i toho, čeho by sis mohl dopřát a nedychti po tom, čeho si dopřát nemůžeš.

Skromnost se dnes moc nenosí. Kdo se ale uskromnit neumí, nejspíš se mine i s vzácnými chvilkami štěstí, které náš pomíjivý život přece jen tu a tam navštěvují. Kdo se nikdy nepostil, nebude vědět, jakou lahůdkou je obyčejný chléb.

Kdo nepoznal žízeň, nepoznal ani blaho z doušku pramenité vody. Kdo nedokáže za součást do svého života přijmout i chvíle bolesti, samoty a smutku, ten neocení, co je to úleva, lidská vzájemnost a nádherné chvíle radosti.

"Prach jsi a v prach se navrátíš". Toto memento patří nejen na čelo, ale i do hlubin našeho nitra, abychom ten svůj křehký, pomíjivý, z ráje vyhnaný život přijímali jako vzácný dar.