Úterý 27. února 2001

předcházející

Úvaha o maskách a půstu

Břetislav Rychlík

Myslím si, že česká společnost se po pádu komunismu octnula na prahu svobody naprosto prostoupená předsudky všeho druhu.

Svět byl černobílý, jako za každé totality. Komunismus v několika generacích vypěstoval lhostejnost, schopnost nasazovat si masku rezignace, ve chvílích, kdy je třeba nasazovat doslova kůži za jakýkoliv ideál. Tím může být třeba i schopnost postavit se davu, či zastat se na ulici nevinně týraného člověka - Roma, cizince, fanouška jiného fotbalového klubu.

Psychologové tvrdí, že Češi navíc nemají kulturu vstřícnosti ve veřejném prostoru. Celá léta byli vedeni k sobeckosti, egocentrismu, k nutnosti starat se sami o sebe, žít dvojí život – jinou masku nasazovali v soukromí a jinou na veřejnosti.

Svět byl rozdělen na my a oni a náhle vše padlo, rozvíjí se nejrůznější, nejpluralitnější život, v něm vznikají a působí stovky a tisíce vrstev, odstínů, těch či oněch skupin.

Náhle jsme získali svobodu, jejímž průvodním znakem je jinakost, pestrost, bezprostřednost. Generace vychované k životu s maskou pokrytectví mají zoufalý výraz úzkosti a hrůzy z té jinakosti. Každá skupina si hledá svoji identitu a většinou v rozporu s jinou identitou.

A tady nastupuje to lety vypěstované nebezpečí stereotypu. Vidění přes vlastní optiku a vlastní skupinu, tedy přes masku vlastní skupiny. Odvykli jsme zkrátka vidět člověka jako jednotlivce.

Současná česká vrcholová politika v maskách partají tyto stereotypy nejen podtrhuje, ale hlavně spoluvytváří. Maska je mnohdy i problémem komunikačních klišé. U nás se vede o něco konflikt, místo toho, aby to byla diskuse. Komunikace jako konflikt je dokonce životním stylem.

Nejvýraznější symboly takto nasazených masek mají občané denně na očích díky politikům. Na veřejnosti se tvrdě napadají, aby v zákulisí čachrovali a uzavírali kšefty, bez ohledu na nesmiřitelná ideologická protivenství. Je to skoro symbolické.

Po letech podivné maškarády a budování tvrdě materialistické, tedy konzumní společnosti, jsme se po roce 1989 octnuli ve stavu, který ve svých hlubinných jevech plynule na tyto zvyky navázal.

Celá transformace české postkomunistické společnosti jakoby se zasekla v rozporu mezi vysokým ideálem svobody a nízkými projevy konzumu, projevujícími se pod maskami budovatelů kapitalismu spíše pokřiveným šklebem. Normalizační vychytralostí a kumpánstvím, než korektními vztahy a tvrdou prací. Ale jinak tomu ani být nemohlo.

Předčasně zemřelý brněnský básník Karel Křepelka někdy v roce 1993 prorokoval: "Tato společnost se s dovolením musí přežrat a podělat…"

Teď, v čase, kdy maškary v bezstarostné rozmařilosti zase táhnou moravským a českým venkovem, stojí za to připomenout hluboký význam toho, co musí následovat. Celé nepříjemné kůry střízlivění a půstu. Postění, jako očista ducha i těla.

Mám pocit, že celá česká společnost stojí na prahu jakéhosi půstu. Aspoň v tom smyslu, abychom si mohli zasloužit naději.