Pondělí 26. února 2001

předcházející

Musíme se tak moc pomáhat?

Jiří Peňás

Je to nepochybně úspech a bylo by pěkné, kdyby si Jan Hřebejk tu slavnou sošku z Ameriky přivezl. Ani filmový kverulant nemá důvod mu takovou poctu nepřát, i když pomoci mu věru nemá čím. Tím méně by mu však mohl a chtěl uškodit, třeba těmito drobnými připomínkami.

Hřebejkův film Musíme si pomáhat je pokračováním ducha, metod a optiky jeho předchozích snímků – Šakalích let a Pelíšků. Realita českých padesátých, šedesátých respektive protektorátních let je přizpůsobena vkusu a očekávání publika formovaného televizním obrazem.

Říct by se to dalo také tak, že jsou to filmy, které se odehrávají v minulosti, ale té nekladou otázky, nestaví si ji do problému, tvůrci se k ní nevyjadřují za sebe, za pětatřicátníka Hřebejka či Jarchovského, autora scénáře.

Naopak, v minulosti se hledá to, na čem se lze v nejširším diváckém okruhu shodnout. Jde tedy o jakési konsenzuální filmy k širokému použití: jako rodinné komedie s populárními herci, jako žánrové retro obrázky, jako trocha nenásilné kulisní dějepravy, ale i jako prezentace občanské a národní dobré vůle či jako forma kolektivního pohledu na děje a události, které tu zdejší obyvatelé museli zažívat spoleěně.

Ve všech Hřebejkových filmech je minulost podána tak, že vlastně musí všichni děkovat, neboť ve skutečnosti to mohlo být mnohem horší. Něco se sice semele, dějiny přitlací, ale s dobrou vůlí, trochou kliky a malou pomocí podobně postižených se to dá přežít.

Jistě, je tu nervydrásající zápletka s ukrývaným židovským hochem Davidem, kterému se podaří něco tak nevídaného, jako uniknout dva roky pred koncem války z Osvětimi a vrátit se do rodinné vily. Pochopitelne, když žid, tak rodinná vila, kde ho náhodou jedné noci potká obycejný Čížek.

Onen hoch David má však v tomto filmu asi podobnou roli, jako ve špajsce u Čížku zavešená půlka vepře, která mu musí udělat místo. Prostě schovaný žid ve skříni je použit jako vehikl pro roztáčení střídave komediálních a střídavě melodramatických situací, jejichž původ bych hledal v odvozených stereotypech a představách o protektorátním chování obyčejných českých "postaviček".

Nikdo není hrdina, nikdo není ani vyložený lotr. Pan Čížek, spodobnený Boleslavem Polívkou, má kromě neštastného hosta ve špajsce problémy s neplodností. Dotěrný poněmčenec Prohaska, v němž po svém exceluje Hřebejkova hvězda Jaroslav Dušek, má naopak potíže, kam svou predpokládanou potenci orientovat.

Fraška vrcholí ve chvíli, kdy paní Čížková potřebuje otěhotnět, aby jim do bytu nebyl nasazen Němec. S blížícím se finále je naloženo symbolicky: s ruskými tanky se chystá též porod paní Čížkové, jež devět mesíců pred tím zplodí dítě s pozapomenutým Davidem, když tedy ten Čížek nemůže.

Film je napůl drama, napůl švanda, nic však nepřevládne. Téma je to vážné, známe však své diváky, jak by se tvářili. Ale s tou legrací to také raději nepřehánějme, doba to nebyla lehká, ještě by se někdo mohl urazit.

Nejlepší bude se vydat po zlaté střední cestě. Češi dostanou trochu za uši, vždyt skutečně nebyli žádní hrdinové, ale na konci je ono laskavé dobrozdání. Nad vším vládne vágně humanistická teze, že človek je nejvíce člověkem, když je v teple domova, sedí za stolem s vyšívaným ubrusem, srká meltu a do ničeho se příliš nemíchá. Jen ten neštastný Žid ve skříni, kdyby aspoň tolik nekašlal.

Zdálo by se, že jinde než v Čechách tomu lze težko porozumět. Po Koljovi a po nyní po oscarové nominaci Musíme si pomáhat, vidíme, že takto ve světě Čechum rozumějí. Temperamentu a duchovnímu světu středoevropského maloměsta, z nejž padala na takového Karla Poláčka hluboká melancholie, se tu dostává hřejivé a nečekané satisfakce.