Čtvrtek 12. dubna 2001

předcházející

Existuje také skromnost?

Ivan Klíma

Nedávno jsem četl článek, jehož autor psal o tom, jak čeští politici využívají svých celkem slušných příjmů.

Rozdělil politiky zhruba do dvou kategorií - jedni si vydělaných peněz dovedou užít, jezdí si na nákladné dovolené, staví si vily s bazény a tak podobně. Do druhé kategorie naopak zařadil ty, kdo si peněz neužívají, bydlí na sídlišti, nejezdí si odpočívat do exotických zemí, prostě neholdují přepychu.

Na článku mě nejvíce zaujalo vysvětlení, proč se politici z oné druhé skupiny chovají tak, jak se chovají. Jsou si podle autora vědomi převládajícího mínění v české společnosti. Ta nemá ráda nikoho, kdo příliš vyčnívá.

V důsledku toho se u nás lidé za vyšší výdělky spíše stydí, než aby se jimi chlubili. Je to tedy od politiků z druhé skupiny vlastně jen politický tah jak neodradit svým životním stylem voliče.

Nepopírám, že v české společnosti, na rozdíl na příklad od americké, lidé nemívají v oblibě (aspoň u těch druhých) bohatství či úspěšnost, která k němu vede. Je samozřejmě možné, že některý z politiků s tímto převládajícím míněním kalkuluje. Nicméně mi v autorově vysvětlení tak různorodých postojů vůči způsobu, jak kdo využívá vlastní majetek, cosi chybělo.

Kupodivu mu zřejmě ani nepřišlo na mysl, že by se mezi politiky mohli vyskytovat také ženy i muži, kteří vidí cíl života v něčem jiném než v utrácení peněz anebo v honbě za různými požitky.

A protože politici se v tom jistě neliší třeba od podnikatelů, umělců, lékařů či kterékoliv jiné společenské vrstvy, jako by ani nepřicházela v úvahu možnost, že žijí ještě lidé, kteří vyznávají hodnoty z jiné oblasti, než je ta ryze materielní.

Že žijí ještě ženy i muži, kteří jsou z přesvědčení skromní, neboť to odpovídá jejich povaze či životnímu přesvědčení.

Považují tohle opomenutí, tento zjednodušený pohled na lidi za velmi významný rys v části naší publicistiky, jež pochopitelně ovlivňuje i obecné myšlení.

Každé jednání, které by mohlo vzbudit zdání, že se řídí nějakými ušlechtilejšími záměry, všechno, co by povzbuzovalo důvěru lidí v sebe navzájem, je třeba racionelně vysvětlit, čímž se míní vyložit nějakými zištnými či aspoň oportunistickými důvody.

Tak vzniká světový názor, že za vším: ekologickým hnutím počínaje a třeba televizní stávkou konče stojí cosi nekalého, nějaké skrývané hmotné zájmy, korupce či aspoň osobní ambice.

Ze světa našeho jednání jako by zmizela celá jedna kategorie pohnutek, bez níž, jak jsem přesvědčen, by byl náš svět pochmurnější, než opravdu je.