Středa 11. dubna 2001

předcházející

Tradice

Jiří Hanák

Francouzský novinář Hubert Beuve-Méry, zakladatel jednoho z nejprestižnějších evropských deníků Le Monde, pobýval na sklonku třicátých let v tehdejším Československu.

Ve svém článku pravdivě konstatoval, že v Československu mohli Němci, nehledě na malicherné české popichování, dobře žít. Oči si však nedal vytřít ani českou stranou a psal o ní nejinak než takto:

"Kromě několika pozoruhodných výjimek byl jeho (rozuměj Československý) politický personál podprůměrný, fungování stran, gigantických ekonomicko-politických organizací, které byly naprosto v moci sekretariátů, zabraňovalo jakékoliv obnově a omlazení a znechucovalo lidi s nejlepšími úmysly. Rozdělení nejdůležitějších veřejných úřadů mezi tyto strany prohlubovalo sklerózu státu a povzbuzovalo parazitismus partajních klientel."

To bylo před šedesáti lety o Československu. Co jiného by mohl dnes napsat o České republice?

A pak že nemá demokracie v Česku tradice. Má, a dlouhé, jenže v kvalitě, popsané právě oním francouzkým novinářem. Kdo sebere dost odvahy a sebezapření a sleduje třeba v noci v televizi přenos ze sněmovny, tomu nemusíme říkat, jak vypadá ten podprůměrný politický personál. Giganti mravnosti a odbornosti, ještě i v tom moři zmaru upoutávající pozornost vlastní nicotností, stojí za to.

Miroslav Kučera starší z ČSSD, v době komunismu cenzor písňových textů hudebních skupin a dnes jeden z nejvlivnějších členů sněmovní mediální komise nás vyzývá, aby po něm hodil kamenem každý, kdo si za normalizace nezadal. Nevidí zřejmě rozdíl mezi svým někdejším cenzorstvím a prací s lopatou či u stroje. Drzé čelo stále lepší poplužního dvora.

Kateřina Dostálová z ODS, původním povoláním modelka, považuje se také za mediální odbornici. Snad na základě úsloví, že komu dal Bůh úřad, tomu dal i rozum. Ostatně ona sama to takto vysvětlovala v televizním Kotli a ani se nezačervenala.

František Brožík, za sociální demokracii místopředseda Sněmovny, je ve své funkci vysvětlitelný jen tolerančním patentem mezi Zemanem a Klausem. Razantně se vyslovuje pro to, aby česká republika nezvala dalajlámu, podnikatele z Tchajwanu a podobné elementy, neboť podle něho je prodej jednoho trolejbusu diktátorům lepší, než odsuzovat je za pronásledování jinak smýšlejících lidí. Rád prý relaxuje při lovu muflonů. To znamená, že je z bezpečné vzdálenosti usmrcuje ranou z kulovnice na komoru. Tomu se přece říká lov, není-liž pravda?

A co politické strany, ty "gigantické ekonomicko-politické organizace v naprosté moci sekretariátů", jak o nich před šedesáti lety psal francouzský novinář? Počtem členstva dnes strany gigantické nejsou, co do pažravosti a nestydatosti však boří všechny zábrany a naznačují, že dovolené je vše.

Čtyřkoalice se tak dlouho vydávala za stranu změny a nové politiky, až veřejnosti nabídla stínovou vládu, sestavenou z opršelých politických machrů, většinou zatížených hříchy minulých let.

Dvě největší strany, pozměnivší si revoluční báseň Neumanovu, mohou si zpívat: Nad námi plála opoziční smlouva čistá, toť bohatých koryt zjevné znamení. Tolik míst ve správných radách vám, tolik míst ve správních radách nám, před volbami se jako by rozkmotříme.

Na adresu takových politiků povzdechl si prvorepublikový agrární premiér Švehla: "Ať žerou, jen kdyby tak nemlaskali!" Jenže z mlaskání se v Česku stal bontón. A pak že nemáme tradice. Vždyť se dokonce vyvíjejí.