Pátek 6. dubna 2001

předcházející

Co skrývá lidská tvář

Jan Rejžek

Jako by se vědci probudili ze zimního spánku a v nedávných prvních jarních dnech přišli se dvěma převratnými objevy. Expert Richard Neave vymodeloval za pomoci nejmodernějších počítačových postupů, jak asi vypadala tvář Ježíše Krista. Vyšel ze vzorku lebky nalezené v hromadě koster v Jeruzalémě a vnější vzhled dotvořil technikou na identifikaci obětí požárů a podle Ježíšova vyobrazení ze synagog v severním Iráku.

Jaké to překvapení, že dotyčný vyhlíží jinak, než jsme si mysleli. Jaký to šok pro nás, utvrzované staletí výtvarným uměním, že to byl asketicky hubený muž, spíš Kamil Střihavka nebo Dan Bárta než, řekněme, Karel Černoch. Z obrázku v novinách na nás totiž hledí podoba muže se širokou osmahlou tváří, vyčnívajícím nosem, přistřiženými vlasy a pěstěným plnovousem.

Aby toho nebylo málo, Britské muzeum zakrátko poprvé zpřístupní veřejnosti jedenáct antických soch, které mají dokázat, že také egyptská královna Kleopatra rozhodně nevypadala jako Elizabeth Taylorová ze známého amerického velkofilmu. Šlo prý spíš o malou a obtloustlou ženu s orlím nosem a zkaženými zuby. Dejme tomu.

Ještě nám ke štěstí a spokojenosti zřejmě chybí, abychom znali pravou podobu božského Dia a celé té jeho partičky z Olympu. Nezlobte se, ale mně tohle celé připadá jako zábavné hříčky do letních víkendových příloh novin za okurkové sezóny. Já zkrátka netoužím vědět, jak vypadal Ježíš!

Nechte mi to tajemství, abych si ho představoval, jak chci sám. A navíc, zdá se mi, že je trochu směšné pídit se po věrohodné fyziognomii slavných dávných předků v době, kdy už si pomalu nejsme schopni vybavit, jak kdo vypadal a co dělal před padesáti, třiceti, neřku-li deseti lety.

Byl Tomáš Garrigue Masaryk tatíček osvoboditel, nebo přeceněná legenda? A co disidenti - hrdinové nebo vypočítavci v cizím žoldu? Nebo pan Vopička ze sousedství, který chodil k volbám, na prvomájové průvody, vstoupil do strany, ale jenom proto, aby se tam nedostal větší lump. O poslanci, který bojoval proti režimu cenzurováním textů písní v této souvislosti nemluvě.

Lidi se ke všemu strašně rychle mění. Listujete albem a říkáte si - je to možné, že se ze sympatického vousatého listopadového studentského vůdce ve svetru stal za pár let ostříhaný a hladce oholený poslanec v dokonalém obleku, s agresivní bradou a názory?

Jak to, že na nedávných fotografiích vidíme slibného politika, kterému bychom tehdy dali první poslední, a dnes se nám dělá nevolno, jen co zaslechneme jeho typický tón hlasu a spatříme jeho obličej?

A byli jsme to vůbec my, na těch snímcích z náměstí, kde jsme tehdy volali nějaká hesla? Byl bych tedy rád, kdybychom se místo zkoumání vrásek a pih různých legend raději občas zadívali na naše vlastní zažloutlé fotky a přemýšleli spíš o sobě. Možná úplně postačí pravidelný ranní pohled do zrcadla.