Čtvrtek 5. dubna 2001

předcházející

Duch a vůdcové

Jiří Peňás

Jakási porota oznámila nedávno v Lidových novinách, jací jsou prý současní "duchovní vůdcové" národa. Anket a žebříčků je všude plno, jsou to kratochvíle, které těží ze záliby v pořadnících a soutěžích. Nelze je brát příliš vážně, přesto občas upozorní na věci, které bychom museli obtížně konstruovat a domýšlet.

Pokud se rovnou slovům duchovní vůdcovství nevysmějeme, pak se snad shodneme, že taková dispozice souvisí s vědomím náročnějšího spirituálního programu, s výzvou k úsilí po vnitřním obrozování a zdokonalování.

Není vůbec podmínkou, aby bylo spojeno s náboženstvím, ale domnívám se, že by duchovní vůdcovství alespoň nemělo popírat vyšší etický nebo chcete-li filozofický plán života, tedy ten jeho rozměr, který se neomezuje na okamžitý prospěch a moc.

Neznamená to hlásání chudoby a skromnosti, ba vůbec se nemusí vylučovat s touhou po blahobytu a úspěchu, ale rozhodně není vedeno pouze jím, tedy jen materiálními zájmy.

Duchovní člověk, natož vůdce, naopak předpokládá vytknutí nějakého horizontu, jenž není určen okamžitým plánem na zmanipulování co největšího počtu ovcí, nebo chcete-li, voličů či zákazníků. Jeho „program" je nadčasový, vyhraněný a individualistický.

Zpátky k oné anketě: Na prvním místě se v ní umístil Václav Havel. Jenomže nevnímá česká společnost jeho filozofující proslovy spíše jako zaklínání unaveného hradního šamana? Jako rituály produkované ze zvyku a pro cizí publikum?

Obávám se, že Havlova frazeologie se tak vzdálila reálnému obsahu, že se proměňuje v obřadní mlhu, za níž se lze kontury skutečných a uchopitelnějších problémů jen těžko uvidět, natož je nahmátnout. Ale budiž, Havlovou zásluhou je, že alespoň připomíná nebo naznačuje, že existuje ještě něco jiného, než je žvanec a schopnost druhého převálcovat a vlákat do svého ovčince, čímž pravidelně popuzuje další a mnohem silnější a vlivnější lídry.

Ještě silnější pochybnosti se mne zmocňují při pohledu na další "duchovůdce": Klaus, Železný, Zeman. Silná trojka, která se nepochybně na profilu českého ducha, jak se vytvářel v 90. letech, výrazně podepsala. Jenomže na duchu se lze podepsat různě, například tak, že na něj zapomeneme nebo jej potlačíme.

Všechny tři za skutečné vůdce označit určitě lze, ale poměr k duchovnu, tedy k tomu, co nás přesahuje, je v jejich případě, řekl bych, nulový. Během jejich veřejného působení nešlo postřehnout, že by existenci vyššího duchovního života vzali na vědomí. Od Václava Klause jsme si za ta léta zvykli jen na soustavný polemický boj.

V případě Miloše Zemana duchovní myšlenky nelze téměř postřehnout, místo nich premiér disponuje většinou jen averzemi, předávanými v podobě invektiv. Duchovní život Vladimíra Železného je pro mne vůbec záhada, o jeho pýše, televizi NOVA, soudím, že je Biafrou ducha v mediálním vydání.

Nad zmíněnou anketou jsem si uvědomil, že vlastně žádné vůdce, ani duchovní, nečekám, nevyhledávám a netoužím po nich. Slovo vůdcovství je odpudivé z podstaty a dějinami zdiskreditované. Předpokládá stádo, které se nechává vést.

V souvislosti s onou anketou bráním to staré slovo "duchovní". Přece jen bych jej přenechal v kompetenci učitele, kněze, básníka. Profesi, jež promlouvá ne na náměstí, ale tiše a ke každému zvlášť.