Pondělí 2. dubna 2001

předcházející

Dálnice

Břetislav Rychlík

Doslova v centru kanadského Toronta, v downtownu, je bizarní území. Hluboká rokle, plná divoce rostoucích mohutných stromů, zvuků ptáků a zvěře jako v džungli. Nad roklí trčí ohavný kus nedostavěné betonové dálnice. Monument vzpoury občanů proti pokusu zničit oblíbené vycházkové místo obyvatel města.

Když se zkraje sedmdesátých let rozhořely rok a půl trvající demonstrace proti kanadským betonářsko-dálničním lobby, učil v Brně angličtinu mladý Kanaďan Paul Wilson. Učil budoucí české učitelky. Jedna z nich, venkovanka z Českomoravské vysočiny si bezmocně stěžovala na právě budovanou dálnici Brno - Praha. Ta měla vést přímo středem jejich obce.

"Tak něco udělejte, nějaký protest," radil jí Wilson. "Vy jste se zbláznil. Protest, tady? V Československu? Vždyť nás zavřou," opáčilo děvče. "Ale to není věc politická, to je věc obce," divil se kantor.

Když ho o pár let později, v červenci 1977 doprovázeli tři tajní policisté jako bývalého kytaristu skupinu Plastic People of the Universe až na hranici, nedivil se už vůbec ničemu. Ani svobodné hraní rock and rollu by nemělo být věcí politickou… A bylo.

Když chodím místy, která mám z nejrůznějších důvodů rád, napadá mne vždycky, kdy se to tam pod ušlechtilou záminkou zkazí. U nás v Brně v místech středověkého Špalíčku s gotickými sklepy začalo to nenápadně. Po několika pokusech vecpat tam ihned po převratu hotel zkusili to odjinud.

Nejdříve vybrali pod záminkou rekonstrukce chátrajícího objektu vnitřek několika domů. Sklepení zalili betonem, dovnitř vestavěli tuctový obchodní dům na jakési hadry. Pak začali rozšiřovat a prohlubovat prostor v proluce tak, že jim několik středověkých domů bohužel spadlo. Takřka v tu chvíli se tam objevily jeřáby, začaly najíždět míchačky s betonem, z jámy se zježily stovky ocelových prutů. Dnes už se tam, na místě po staletí utvářených pokřivených uliček, dme betonová obluda.

Každému slušnému člověku a všem dalším generacím to musí pokazit den, jenom když jim nezbývá než jít kolem. V sousedním kostele svatého Michala jsme křtili dítě, dnes tam nemůžu jít, abych neklel. A ještě se dočítám drzá prohlášení investorů, že to bude kulturní stánek, protože uvnitř toho betonového nádoru má být multikino. To je ta představa kulturnosti bez kultury a bez ducha.

Proto si představuju, jak pod ušlechtilou záminkou rozvoje obchodu a pokroku místních obyvatel nějaký chytrák provrtá a přelije betonem Bílé Karpaty, tu úchvatnou biosférickou rezervaci, chráněnou krajinu, kde rostou dvě třetiny všech našich orchidejí. Území, kde je unikátní ekosystém a projevy tradiční kultury, jaká je v globálním světě stále větší vzácností. Až někdo zjistí, jak skvělé to je zboží, určitě ho napadne, že jediné, co tady ještě schází, je dálnice.

Kdysi mi přátelé ve Švýcarsku věnovali sérii pohlednic nazvanou Švýcarsko pod vodou. Bylo to v době, kdy se prozradila účast švýcarských firem na budování obludných přehrad v Číně, které měly zatopit historická údolí. Na pohlednicích trčely z vody věže švýcarských kostelů, střechy středověkých domů, komíny.

Rozumím proč se Ludvík Vaculík staví proti dálnici přes České středohoří a svolává lidi na Václavské náměstí. Představuje si živě, že jednou bude určitě jedna dálnice přes chráněné území málo. Že jistě přijdou na řadu další. Nedivím se mu - tady v mentálním prostoru bývalého Československa. Ale nebyl by nejvyšší čas začít se chovat stejně jako v nějaké normální zemi, kde je taková věc záležitostí obce? Jako třeba v Kanadě?