Pátek 30. března 2001

předcházející

Velký Bratr v nás

Leo Pavlát

Před pár lety probíhala v novinách ostrá diskuse o přijatelnosti či nepřijatelnosti některých televizních programů.

Řada významných osobností žádala ochranu před hrubým bulvárem v nejmasovějším médiu, násilím a přemírou sexu. Odpůrci těchto názorů považovali zásadnější omezení v televizi za cenzuru, ohrožení svobody slova a práva na volbu.

V březnu jsem s rodinou strávil týden na horách. Jídelna chaty, v níž jsme se ubytovali, byla vybavena televizí, a tu jsem si na jeden rys výše uvedené diskuse mnohokrát vzpomněl. Komu se vysílání nelíbí, prohlašovali v ní zastánci kritizovaných pořadů, ať si zvolí jiný kanál, nebo ať vypne televizi vůbec.

Lehce se řekne, ale občas hůř udělá. V té horské místnosti, kam jsme s ženou a dcerou chodili snídat, obědvat i večeřet, byla televize uchycena vysoko v rohu a hrála pořád. Vypnout se nedala, personál tvrdil, že si to tak přeje většina hostů.

Po dvou dnech majitel chaty udělal vůči nám, nespokojeným, vstřícné gesto. Televizi pouštěl dál, ale bez zvuku. Nikdo z hostů neprotestoval. Nad jídlem se dohadovali, co se na obrazovce říká, při hudebních produkcích soustředěně pozorovali hráče rozeznívající v neslyšné dálce své nástroje.

Ten obraz má, alespoň pro mě, velkou vypovídací hodnotu. Ve zmíněném vášnivém sporu o pojetí televizních programů před několika lety stáli na jedné straně ti, kdo odmítali konzum a násilí, a proti nim ti, které pobuřovalo právo kohokoliv rozhodovat za jiné.

Dospělý člověk obklopený rodinou, zírající část své dovolené na televizní obrázky bez zvuku, však symbolizuje jiný druh televizního diváka: není pro něj důležité, co chce a co mu naopak vadí, nedívá se na televizi, ale před její obrazovkou rezignuje.

Když George Orwell vykreslil v 50. letech svůj obraz moderní diktatury v románě "1984", zařadil k jejím nástrojům i televizi. Přítomna v každém bytě, nevypnutelná, neodstranitelná nabízela zotročeným proslovy Velkého Bratra a současně sledovala jeho oběti. Dnes jako by už diktátor nemusel z televize promlouvat - stala se jím televize sama.

A je jen příznačné, že ti, kdo po jejím diktátu touží, jsou představou Velkého Bratra fascinováni. Stejnojmenný typ pořadu, zachycující každý okamžik života uzavřené skupiny lidí v jeho všednosti i největší intimitě, láme v mnoha zemích rekordy divácké sledovanosti.

Chtělo by se říci: Kdo chce být ovládán, touží v skrytu po tom, aby alespoň občas vládl jiným. Stačí jen neopustit televizi. V té otrocké přilnavosti k ní, jež se manifestuje tolikerým způsobem, možno tušit něco velice temného.