Čtvrtek 29. března 2001

předcházející

The Pink Tank

Zdeněk Lukeš

Zajímavá, ale většinou neplodná diskuse se v posledních dnech rozvinula kolem nápadu výtvarníka Davida Černého připomenout dnes už legendární Růžový tank na náměstí Kinských na pražském Smíchově.

Chtěl sem umístit jen pár fragmentů ocelového kolosu, ale nakonec z toho nebylo nic. Myslím však, že ho to moc nemrzí - spíš naopak - čím víc se o něm mluví, tím je jeho mediální obraz jasnější, a o to dnes přece jde především.

Reakce veřejnosti lze rozdělit do několika skupin. Ta první současnému umění nerozumí a ani rozumět nechce: vše netradiční ji dráždí a někdy dovádí až k agresivitě. "Kdyby raději ten Černý udělal pořádnou sochu", říkají. Mají samozřejmě na mysli tradiční realistickou plastiku.Tak to bylo ostatně vždy, jen s tím rozdílem, že to, co kdysi provokovalo, může být později "oficiálním uměním".

Když v roce 1969 umístil Olbram Zoubek několik betonových soch přímo na chodník liberecké ulice v rámci akce Socha a město, přišlo v noci pár tatíků s železnými tyčemi plastiky rozbít (nebyli to tehdy skutečně žádní chuligáni, ale usedlí občané). Dnes dekorují Zoubkovy plastiky luxusní hotely a bankovní haly. Pravda, z někdejšího bouřliváka se stal umělec-dekoratér.

Další skupina občanů se o současné umělecké trendy také nezajímá, jde jí jen o politiku. Nevadí jim, že Dvořákův pomník se obrací do Palachova náměstí svým - s odpuštěním - pozadím, ale zato jsou ochotni hodiny diskutovat o tom, zda má nebo nemá mít Praha Švermův pomník anebo ten nešťastný tank.

Někteří se zlobí, že symbol osvobození Prahy v roce 1945 byl zlikvidován, druzí to považují za správné, protože byl tank pro ně symbolem okupace v roce 1968. Mladého výtvarníka pak podezírají, že je agentem té nebo oné politické strany.

A pak jsou ti, kteří se na akce Davida Černého dívají se sympatiemi a trocha provokace jim nevadí, spíš naopak. Ale i ti někdy ztrácejí soudnost, když odmítají jiným přiznat právo na odlišný názor.

Mně vadí už to, že Růžový tank kdysi ze svého podstavce před smíchovskou soudní budovou zmizel. Myslím, že to byl krásný symbol doby: i s novým roztomilým nátěrem Davida Černého to byl pořád pomník ruským vojákům, padlým při osvobozování Prahy, růžový kabátek mu pak dal antimilitaristický ráz, který jsem vnímal jako připomenutí toho osmašedesátého.

Podstatné ale je, že právě napětí, které vzniklo přebarvením, udělalo z té mrtvé masy oceli skutečné umělecké dílo. Stěhování pomníků do depozitářů nebo šrotišť - a pak zase zpátky je typickou českou zábavou, nad kterou naši zahraniční hosté jen nevěřícně kroutí hlavou. Stejně věřím, že až vášně opadnou, Růžový tank se na své místo zase vrátí.