Pondělí 26. března 2001

předcházející

Mzda strachu

Jiří Dědeček

Zas je tu obávaný měsíc březen, kdy se plnohodnotné lidské bytosti mění v pouhé plátce…

Různí moji známí sběhlejší v oboru peněžnictví se mi posmívají, že každoročně platím daně, místo abych byl jako každý chytřejší podnikatel neustále v minusu.

Když oponuji, že přeci fakt, že platím, znamená zároveň radostnou skutečnost, že vydělávám, ztrácejí o mou osobu zájem, tváří se zhnuseně nebo soustrastně.

A pošklebují se mi i kamarádi anarchisté, že sice o státní hydře toho hodně nažvaním, ale nakonec jí prachy do chřtánu nacpu, dokonce ještě v řádném termínu. Když namítám, že se se ženou staráme o dvě nedospělé děti, mlčky si mě měří se smutným pohrdáním: To sis měl rozmyslet dřív, trapný bouřliváku…

Měl bych se tedy cítit jako hlupák v každém případě. A nebo přinejmenším jako zbabělec, protože přiznejme si, že já (a mnozí mně podobní samostatně výdělečně činní spoluobčané) neplatím daně snad z mimořádného nedostatku inteligence, ale prostě proto, že bojím. Bojím se, co by se mi mohlo stát, kdybych nezaplatil. Ano, je to moje „mzda strachu".

Mám totiž na paměti příklad věhlasného filmového režiséra Ingmara Bergmana, jehož švédské úřady nechaly svého času zatknout pro nějaké daňové nesrovnalosti…

Vím o slavném šansoniéru Charlesi Aznavourovi, od něhož se část francouzské veřejnosti kdysi s odporem odvrátila v souvislosti s nařčením z daňových podvodů…

A tak rok co rok od revoluce takhle zjara poctivě chodím na úřad, vyzvednu si formulář i poučení a pěkně masochisticky si to sám spočítám. Sčítám, odčítám, dělím, násobím (hlavně proboha nekrátit, to prý je zločin!), až ke mně konečné číslo promluví studenou řečí: Zaplať!

Vezmu to ještě jednou v naději, že jsem někde udělal chybu - marně. Oni ji tam ovšem stejně jednou najdou, ale snad mi potom jako polehčující okolnost poslouží fakt, že jsem na střední škole z matematiky dělal dvakrát reparát a nikdy jsem z ní neměl lepší známku než čtyřku. Na to jediné prosím mám věrohodné doklady.