Pátek 23. března 2001

předcházející

Nelamte nad islámem hůl

Miloš Rejchrt

S kamennými sochami má i zub času těžkou práci a tak mu padesátimetroví nehybní Buddhové ve městě Bámjánu odolávali 15 století. Dělostřelecké kanonádě ale neodolali.

Afghánští Talibáni dosáhli svého a tyto předislámské památky proměnili v hromadu suti. Zdůvodnili to nábožensky: korán prý zakazuje zobrazovat živé bytosti.

Rozhořčení světové veřejnosti nad touto destrukcí je pochopitelné a správné. Nebylo by ale dobré rozhořčovat se nad islámem jako takovým, už proto ne, že významné islámské duchovní autority proti tomuto druhu náboženské horlivosti ostře protestovaly.

Potíže islámu s obrazy a sochami nám kromě toho připomínají, že islám je náboženství abrahamovské, stejně jako křesťanství. Křesťané se s problémem dovoleného a nedovoleného zobrazování ve svých dějinách také vyrovnávali nesnadno a bolestně.

Muselo to hodně bolet dobré křesťany z východní části Církve, když jim jejich spolubratří počátkem 9. Století žhavým železem vypalovali cejch na čelo jen proto, že byli ikonodúly, tedy těmi, kdo ctitli svaté obrazy a nikoli ikonoklasty, kteří je bořili.

II. Nikajský koncil sice už v roku 787 dal za pravdu ctitelům obrazů, ale křestanství se vždycky skládalo z vícero proudů a směrů. Některé proudy uvnitř husitského hnutí byly obrazoborecké, Mistr Jan Hus ale byl zobrazování nakloněn příznivě.

Podle něj jsou obrazy v kostele přínosem, neboť kdo neumí číst, má se alespoň na co dívat, navíc člověk se spíše nechá pohnout tím, co vidí, než co slyší a také udrží déle v paměti rytiny a obrazy než slyšené slovo.

Kalvínský reformační proud v l6. století latentní nechuť k obrazům opět oživil. Helvetské vyznání z roku 1566 výslovně odmítá nejen pohanské modly, ale i jakákoli křesťanská zobrazení: "Kristus přece na sebe nevzal lidskou přirozenost proto, aby stál malířům a sochařům modelem," čteme tam doslova. Do církve patří jen slovo a svátosti, výtvarného nic.

Tato konfese doporučuje dívat se raději přímo na Boží stvoření a skutečné věci, než na nějaké „nicotné, nehybné, shnilé a mrtvé malůvky". Obrazy jako takové konfese nezakazuje, jenže náboženství nikdy netvoří jen psané texty a stanoviska uznávaných autorit. Mentalita toho kterého náboženského společenství se někdy skrývá mezi řádky textu, někdy ani tam ne.

V případě helvetské konfese mezi řádky prosvítá, že odmítání pohanských model v kombinaci s pohrdáním výtvarným dílem jako takovým tvoří výbušnou směs, která také za evropských náboženských válek v 16.a 17. soletí explodovala a spoustu výtvarných památek zničila.

Ani v Koránu není přímo napsáno, že by se živé bytosti zpodobnovat neměly, nicméně Talibáni z Afghánistánu tak Koránu rozumějí a sotva je převychováme tím, že je usvědčime z neznalosti jejich vlastních svatých textů.

Jejich mentalita prostě tenduje k obrazoborectví - stejně tak, jako k němu tendovalo křesťanství v některých svých proudech. Ohlédnutí zpět do naší vlastní kulturně-náboženské historie nám může napomoci, abychom nad islámem jako takovým nelámali hůl.

I křesťanství potřebovalo bezmála dvě tisíciletí, aby si pro boření čehokoli našlo jiné důvody než ty náboženské.