Čtvrtek 15. března 2001

předcházející

Našim filmovým kritičkám

Jiří Peňás

Někdy se mi zdá, jako by bylo třeba bránit ženy před nimi samotnými. I takovému amatérovi, jakým jsem v této věci já sám, připadá, že s ochotou vycházet vstříc mužskému očekávání to některé zdejší ženy bohužel přehánějí.

Každou chvíli slyšíme i od žen jindy samostatně myslících, že ony tedy rozhodně žádnými feministkami nejsou, neboť přece mají rády chlapy, a vůbec ženská je ženská, a tak je jasné, že se po ní něco bude chtít, a vůbec ať na ně někdo s nějakými západními zpovykanostmi nechodí.

Trochu nad tou východní uvědomělostí kroutím hlavou, ale propagovat tu feminismus nebudu, i když vím, že existují prostředí, která bych případným feministickým komandům poradil jako cíl jejich útoku. Třeba některé redakce.

K tomuto rozjímání mne motivovala četba tří recenzí nového českého filmu režiséra Petra Václava Paralelní světy. Autorkami jsou tři ženy, recenzentky českých deníků, Práva, MF Dnes a Lidových novin.

Film se jim v podstatě líbil, i když s výhradami. Jedno však ony dámy projevily společné: neskrývanou averzi vůči hlavní ženské postavě, kterou v tom filmu představuje Lenka Vlasáková.

Ta postava je skutečně nejednoznačná. Je nepraktická, nepodniká, nevydělává, nežije společenským životem. Zřejmě ji to ani příliš nezajímá. Zabývá se něčím tak neperspektivním, jako je překládání románu jisté francouzské autorky. Ale ani to jí vlastně moc nejde, neboť ji k tomu nepopohání dostatek ctižádosti.

Její život je obrácen do vlastního nitra, v němž se však zatím spíše utápí, neboť má dosti starostí se sebou a se svým životem.

Kritička Mladé fronta chtěla ve své recenzi hlavnímu hrdinovi poradit, aby takovou nyjící princeznu opoustil hned na začátku a vůbec se jejími stavy nezabýval.

V Lidových novinách zase recenzentka sděluje, že se s onou postavou těžko ztotožňuje, což snad ani není nutné.

Nejdál však zašla recenzentka Práva, která do tohoto levicového deníku napsala souvětí, které jsem nejdřív zcela nepochopil a teprve při druhém čtení jsem si uvědomil, že tu čtu pozoruhodně otevřenou formulaci mužského šovinismu - ovšem z pera ženy. Zní takto:

"Při sledování přecitlivělé trpící hrdinky jsem se nemohla zbavit dojmu, že ta holka by potřebovala trochu normálních starostí," a pak autorka pokračuje „a skoro jsem měla chuť přitakat rčení, že ženská smí vyndat ruce z dřezu, jen když přivezou uhlí."

Přiznám se, že jsem takové rčení ještě neslyšel a jsem tedy za toto obohacení seznamu lidového hovadství, pardon bohatství vlastně vděčný. Spíše než od kulturní redaktorky - opakuji, že levicových novin - bych ho sice očekával od nějakého pivního mastodonta, ale právě jeho ženské zprostředkování je na něm zajímavé.

Česká intelektuálka přiznává, že když na ženskou jdou roupy, měla by umýt nádobí a pak složit uhlí.Ale to je přeci omyl, který bychom měli našim ženám už konečně vymluvit.

Řekněte jim už někdo, že na nádobí jsou případně myčky a uhlím, tím se snad ani netopí, netřeba ho proto skládat do sklepa. A jestli to po vás, milé ženy, kolegyně, někdo skutečně chce, tak ho pošlete do háje.