Úterý 6. března 2001

předcházející

Tý Tý a tak dále

Petr Skoumal

Tak se nám zase roztrh pytel s vyhlašováním nejrůznějších cen jako jsou televizní Tý Tý, Ceny hudební akademie, divadelní ceny Thálie, filmový Český lev, Český slavík a tak dále až do úplného bezvědomí.

Velkolepý rej večerních rób a smokingů. Přehlídka šťastných a dojatých tváří našich nejlepších i poněkud méně šťastných, ale o to víc dojatých tváří těch, kteří nezví- tězili.

Laskavý posluchač si teď asi říká: Aha, zase jeden z těch outsiderů, který se nikdy žádného uznání nedočkal a tak si z těch šťastnějších kolegů aspoň dělá legraci.

Pravda, nikdy jsem nebyl poctěn žádným titulem ba ani toho mizerného bílého lva, kterého už má dnes kdekdo, jsem nedostal. Ale tak docela se mi pocty nevyhnuly. Jedna moje píseň - už ani nevím která - byla oceněna jako píseň roku a dokonce celé jedno album taky jednou zvítězilo.

Pamatuju si to proto, že keramický hrnek, který tuto poctu zhmotňoval, mi stále slouží jako popelník. Na chodbě překáží celé plato platinových CD Maxipsa Fíka. Ale na zuby to nebude - nejsou platinová, ale jenom jako.

Když se vrátím o takových padesát roků zpátky, už tenkrát jsem byl poctěn a byla to pocta zatím největší a dodnes vzrušující. Bylo mi asi 11 roků a chodil jsem shodou okolností v té době do školy v Londýně.

Konaly se tenkrát jakési meziškolní závody a já jsem pro tu naši školu na Mora Road získal vítězství na sto yardů. Po závodě mi gratuloval šéf našeho týmu - kluk asi o pět let starší než já. Dodnes se dmu pýchou při vzpomínce na tu slavnou událost.

Pak se naše rodina vrátila a já během roků, které se bezútěšně vlekly tou naší socialistickou vlastí, mohl pozorovat kdo všechno a za co dostával ceny a řády a uznání. A jednou provždy se mi podobné věci znechutily.

Mezi námi - ony i takové Oscary jsou pěkná šaškárna. Ale přece jen u nás mají tyhle večírky ještě jednu zvláštní příchuť. Když například vidíte každým rokem jednu letitou herečku - dříve zasloužilou umělkyni, nyní Bédu Trávníčka od firmy Mountfield - jak se s nadšením hodným lepší věci vrhá pro další a další trofeje, člověk se může i docela dobře bavit.

Co chcete, jak se říká: "The show must go on", a s tím nic nenaděláte. Taky novináři si přijdou na své - nacpou se chlebíčků a alespoň jeden den mají o čem psát. No vidíte a já mám o čem povídat - jenom ty chlebíčky mi musí udělat moje žena. Tak na shledanou.